Spánek, který byl – a spánek, který hledáme

Dřív večer prostě přišel. S tmou, tichem a třeba i s vůní polévky, co zůstala na plotně. Práce dne skončila, soused zavřel vrata a na nebi se objevila první hvězda – a to bylo znamení, že je čas pomalu ulehnout. Spánek se neřešil, protože... proč taky? Přišel sám.

Bez podcastu na usnutí, chytrých hodinek na měření hlubokého spánku a bez 5 typů polštářů pro různé fáze měsíce.

Dnes spánek někdy přichází až poté, co projedeme celý internet, zapneme tři připomínky na ráno a zkontrolujeme, jestli máme nastavený budík (i když jsme ho nastavili už třikrát). Tělo by možná i chtělo spát, ale mozek pořád běží – jako kdyby zmeškal závěr schůze a teď si vše doháněl v posteli.

A tak si klademe otázku, která by dřív působila trochu legračně: „Jak se dnes naučit spát?“

Už máme doma ideální matraci, skvělý polštář a stále ne a ne najít klidný spánek.

Možná se ale místo hledání dokonalého prostředí stačí jen na chvíli zastavit a zeptat se:

„Co v mém dni připravuje spánku cestu a co mu naopak hází klacky pod nohy?“

Dřív tu cestu připravovalo světlo slábnoucího dne, obyčejná únava, teplá kamna a někdy i domácí kočka, která si zabrala peřinu.

Dnes řešíme zmeškané e-maily, pozdní večeře a žhavé diskuze na Facebooku o tom, jestli se polštář má prát jednou měsíčně nebo jednou za život.

Není třeba se vracet do minulosti. Jen si možná občas připomenout, že život byl klidnější ne proto, že byl jednodušší, ale protože měl rytmus. A ten rytmus večer vedl k tichu. Ne k nekonečnému scrollování.

Tělo, mysl a duše – tři kamarádi, kteří chtějí jít spát spolu

Říká se, že člověk má tři části: tělo, mysl a duši. A že by měly být v rovnováze.

Jenže někdy to vypadá, jako by každá z nich žila úplně jiný život. Tělo by šlo spát, mysl by chtěla ještě řešit nedořešené maily, a duše... ta se tiše ptá, jestli na ni dnes vůbec někdo myslel.

Tělo je unavené. Ale ne vždycky správným způsobem.

Dřív ho unavila práce na zahradě, sezení na bobku u brambor nebo šlapání do pedálů. Dnes je ztuhlé od sezení a napjaté z toho, že se celý den nehýbalo – ale ani neodpočívalo.

A tak místo usínání připomíná spíš zavřený regál, kde všechno vrže.

Kdy naposledy jsme večer jen tak natáhli ruce nad hlavu a nechali tělo zívnout bez ostychu?

Mysl je jako člověk, který si v pyžamu ještě sedne ke stolu a řekne:

„Ještě si něco rychle dodělám.“

 Zatímco tělo už by nejradši zalehlo, mysl začne rozbalovat seznam myšlenek:

Co jsem dnes nestihla. Co jsem mohla říct jinak. Co mě zítra čeká.

A právě tady často vzniká ten noční šum. Ne proto, že by bylo co řešit – ale protože mysl si ještě nestihla všimnout, že už je večer.

Zkus si někdy říct: „Tohle už dnes nemusím.“ Ne proto, že je to vyřešené. Ale proto, že teď je čas na jiný druh klidu.

Večer není prostor na výkon. 

A pak je tu duše. Nejtišší ze všech.

Nežádá si reklamy ani notifikace. Nepíše si do diáře.

Ale když ji přehlížíme moc dlouho, začne se ozývat. Možná lehkou nespavostí. Možná jen zvláštním pocitem, že je „všechno nějak naprázdno“.

A přitom by jí stačila vděčnost. Jedno poděkování. Jeden výdech. Jedna chvíle ticha.

Tělo, mysl a duše – tři společníci, kteří se večer chtějí sejít.

Možná ne na přesné vteřině. Ale když se jim to podaří, bývá spánek jednoduše dobrý.

Spánek včera, dnes… a možná i zítra

Možná jsme kdysi spali jinak, protože jsme jinak žili. Možná dnes spíme hůř, protože chceme spát lépe. A možná zítra… najdeme v tom znovu rovnováhu. Ne nutně návratem ke slamníku nebo starým časům. Ale třeba tím, že si občas dovolíme klid a nedokonalost. A že někdy místo řešení prostě jen zavřeme oči a necháme věci chvíli být.